Petík.


 
Petík je můj anduláček, milovaný malý ptáček,
 
Petíka mám strašně ráda, malinkého kamaráda.
 
 
Petík je už můj čtvrtý anduláček a všichni byli Petíkové.
 
První byl šedomodrý, celkem přítulný a upovídaný. Žil 9let.
 
Druhý Petík byl modrošedý, asi to byla ženská, protože neměl modré ozobí a naučil se jen skřehotat „ Péťa“. Taky byl přítulný a žil 8 let.
 
Třetí Petík byl albín a měl červené oči. Naučil se dobře mluvit, byl nejpřítulnější, ale taky často nemocný. Přesto se mnou vydržel 9let. Z těch tří jsem ho měla nejraději, asi proto, že byl tak nemocný…bylo hrozně smutné pozorovat, jak odchází, pomalu se sesychá…přestává mluvit. Poslední dny jsem ho nosila v dlani a pusinkovala mu zádíčka, aby věděl, že jsem s ním. Potom jsem ho jednou na chvíli položila do klece a když jsem se k němu vrátila, už nebyl. Bylo to tak smutný, malinkej ptáček – už u toho psaní brečím, tak toho radši nechám.
 
Petík současný je nejkrásnější, nejchytřejší, nejmilovanější a inteligentní!
 
Taky to perfektně opakuje, i spoustu dalších věcí.
 
Vyhlídla jsem si ho u chovatelky už jako miminko týden po vylíhnutí. Byly to takové tři spojené kuličky- ta největší bylo napapané bříško. Chodila jsem se na něj dívat a čekala, až konečně vylétne z hnízda, abych si ho mohla odvézt.
 
Konečně nastal den D ! Chovatelka mi zavolala, že můj anduláček vylétl z hnízda a umí už i sám zobat. Byla jsem tak natěšená a nervózní, že jsem se bála sama řídit a tak mě k chovatelce odvezl bráška. Nastal trochu problém, protože ptáčků bylo ve voliéře víc a chytit toho mého krasavečka nebylo zrovna jednoduché. Byl sice největší a nejkrásnější, ale tady nejrychlejší… nakonec jsem ho měla v cestovní přepravce a jeli jsme domů.
 
Doma jsem Petíka vyklopila do klece a byla jsem z něj úplně paf! Byl tak krásně vybarvený, čisťounký a bleděmodrá barva házela odlesky- vypadal jako metalízovaný, nádhera sama!
 
Čekala jsem, jak se bude projevovat, jestli je to sameček, nebo samička, ale to se poznalo až později, až mu zmodralo ozobí.
 
První den jenom seděl a hleděl. Nechala jsem ho v klidu, aby se rozkoukal a zvykl si na mě i na okolní zvuky. Na ty zvuky si zvykl velmi rychle a bylo to to první, co opakoval! Začal kašlat! Napřed jsem se lekla, že je nemocný, ale pak mi došlo, že to dělá po mně- byla jsem nastydlá a kašlala jsem. Kašlal naprosto věrohodně. Asi po měsíci začal říkat Petíku a ke kašlání přidával „promiň“. Teprve pak jsem si uvědomila, že když zakašlu, omluvím se…
 
 
 
Malá vsuvka...
 
 
Ty brdíku, prstík, copak co myslíš, máme ponožky, tričko, malinký ptáčkové musejí spinkat,
Petík, poď na prstík, panička je kalamita, viděls to? To je hrozný, ty brdˇko,Ježišmarjá to je hrozný, chachachachachaá jachachachachá, toje srandá, půjdeme spinkát,
Budeme spolu doma, pryč, celej den doma, spinkat pudeme spinkat, protože, ach jo, já tě strašně miluju, ty brďo, ty brďko…počkej já přídu, prdelinko počkej já přijdu, áach jo,prosimtě...
to mi Petík seděl za zády na opěradle křesla a psala jsem podle jeho diktátu...

Další Petíkovy řeči:

Budeme spolu doma, pryč, celej den doma, spinkat pudeme spinkat, protože, ach jo, máme kašel, máme rýmu, pošeptám, máme foťák, musíme si ponožky a tričko, neboj se já tě nedám, zima, kokička(to nevím co je), Petííí, hele víš co, je mi zima, budeme si povídat, dáme si jídlo, my sme myš, dáme si kafíčko, krásnej Petíku, mňm, mňam, panička je křáp, počkej, nojo máme rýmu, to je hezký, viděls to, chachacha, ty brdinko, promiň máme kašel, ták jo, chceš pusinku, tak se mrkneme, nejkrásnější, nejchytřejší, áach,jo, promiň, poď na prstík, ták jo dneska budeme spolu doma, celej den, kafíčko, Petíku dáme si jogurt, kokičko, prdelko, pustíme si počítačík, pak si dáme kafíčko, zprávička, paničce to suší, sněží, malinkej pocem zlatíčko malinkej, já tě strašně, pusinko moje,povídej mi něco, počkej ty brdinko, Petí, tričko, je tam zima, celej den, tričko, čoveče, to je dobrý, pocem hele já ti povim, tak co prdelko, to je standa viď, promiň kašel, tý brďo, dáme si jídlo, dáme si polívku, dáme si čaj, mňam to jedobrý, dobrý viď, tak jo auvajs, ty seš moje moje, promiň, mňam mňam,co říkáš, tak jo, čoveče, dáme si nějaký jídlo, hele, já bych chtěl pusinku, budeme prát, počkej nechoď pryč,

 



 
 
 
 
Teď to vypadá tak, že já zakašlu a Petík řekne –promiň. Taky je dobrý, když lítá po pokoji a kašle…
 
Za nějaký čas objevil Petík koberec a nastaly horrory! Chodil za mnou po zemi jako pejsek, pletl se mi pod nohy, vůbec ho nenapadlo, že bych ho třeba mohla nechtíc nakopnout.
 
 Netrvalo dlouho a objevil další lákadla - noviny a knížky! Noviny se daly schovat, ale s knížkama to bylo horší. Nemám v knihovně skla…musela jsem před knížky různě rozestavit sošky a blbůstky, abych mu to trochu ztížila. Někde to pomohlo, jinde jsem musela knihy přikrýt průhlednou folií. Paráda nic moc, ale pořád lepší, než oklované knížky.
 
Co se mluvení týče, je to fenomén. Ze začátku jsem ho učila pečlivě podle návodu a učil se rychle – za 2-3 dny nové slovo. Teď jsou Petíkovi 2 roky a učí se odposlechem, až někdy nestačím zírat! Slova si různě zdrobňuje, takže máme počítačík a  tiskárničku.
 
Příště napíšu o tom, jak na Petíka leze jaro...
 
 

 
 

 
 
 
 
 
 
 
 
Tak tenhle nejkrásnější, nejchytřejší nejmilovanější a inteligentní Petík je už minulostí...umřel v devíti letech. Hned ten samý den jsem si přivezla nového Petíka. Je krásný, přítulný a určitě bude i chytrý.
Jak je u nás
Moje město
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one